Šifrovačky

Tmou IV

Upozornění na začátek

Ke studiu těchto materiálu je nutným (ale i postačujícím :) předpokladem znalost míst a šifer, které nás na Tmou 4 provázely. Laskavý čtenář tedy buď též všechna stanoviště oběhl, či si jejich popis může přečíst na Sově. V opačném případě hrozí, že místy nebudete ani zbla vědět, vo co gou.
Hnidopichy, sudiče a příslušníky Policie ČR upozorňuji, že kapitoly 6, 7 a 12 jsou zcela vymyšlené, dodal jsem je tam jen proto, abych zpestřil jinak zoufale nudný průběh akce. Nikdo během hry nevstoupil do žádného nepřístupného podzemí ani lomů, kde je zákaz vstupu. To, že o něčem podobném mluví i ostatní týmy je nutné brát jako politováníhodnou shodu okolností, rozhodně ne jako přiznání :)

1. Železnicím zdar!

8.00 – Pátek se nesl ve znamení netriviální optimalizační úlohy, kterak za jeden den stihnout přednášky na karlínském a karlovském matfyze, brněnské VUT a ještě se stavit v obchodě (v Praze) a na Lenčině privátě (v Brně). Jako obvykle stíhám vše na poslední chvíli, tramvaj na VUT má nějaké problémy se rozjet z křižovatky...
16.45 – Na VUTu vládne těžká pohoda, žádný spěch, než nás pustí do učeben, máme ještě čas pozdravit další kupu známých. Je tu menší problém, že v uspěchaném zmatku před srazem jsem omylem poslal Janču také na Technickou, čímž nás je na Technické čtyři a na Údolní jen Kuba. Na tom, že je pátek odpoledne, je učebna neuvěřitelně narvaná. Za potlesku přichází Marťas, kterého zakrátko vystřídá Plísňák se svou manažeroidní přednáškou o nebezpečnosti kokotismu (Tom: Vy jste se měli, my jsme museli poslouchat takovou nudnou přenášku o elektronech!). Z náčrtu trajektorie poznávám velice rychle brněnský železniční uzel, ale protože na něm není nic vyznačeného, jsem nucen poslouchat celou přednášku "co kdyby se náhodou říkalo něco důležitého".
17.30 – Po skončení přednášek dáváme hlavy a skripta dohromady, nic z nich samozřejmě nevidíme, jdeme proto naproti Kubovi. "Zrovna jede tramvaj." – "Běžíme na ní?" – "Ne." – "Ano!". A tak jsme běželi. Podobný nápad mělo více lidí, tudíž tramvaj solidně nacpeme (Kdosi: Ať Brňáci vidí, jak se cestuje v Praze po povodních!"). Na Konečného náměstí potkáváme Kubu, spolu s jeho kamarádkou Míšou (oficiálně mezi Jeníčky nepatřila, ale chtěla si s námi aspoň kus zaběhnout). Na Kubově náčrtku je onen hledaný křížek, nemeškáme a jedeme do Černovic hledat šturc.

2. K čemu se na škole učí trigonometrie

18.35 – "Červený kopec", prohlásila brněnská polovička týmu po zhlédnutí fotografie. Červený kopec to nebyl, ale aspoň máme směr. Cestou na Mendlák (vím, že závorky rozbíjejí větu, ale v tomto okamžiku nás Lenka podarovala krááásnými hruškami, mňam a díky!) Brňáci navrhují další možnosti – park kolem domu důchodců, divočina u ústředního krchova atd. Janča: "A nešlo by to nějak geometricky spočítat na základě polohy budov?". "Nešlo, neznám ohniskovou vzdálenost foťáku," odpovídám. Postupem času ale zjišťuji, že to půjde. Jak, to si přečtěte zde, dal jsem to zvlášť, aby to nenarušovalo nematfyzáckou atmosféru této stránky :) Během cesty Brňáci vylučovací metodou dojdou ke stejnému místu, jako já výpočtem, takže to nakonec slouží jen pro kontrolu.

3. Bahno, křoví, zácpa, tma

19.30 – Blátivé pěšinky na kopci u hřbitova kapacitně nedostačují náporům tmářské omladiny. Davy pomaličku popostupují mezi křovím, občas se někdo chce vrátit, neboť došel do slepé uličky, ale ostatní za ním o její slepotě neví a cpou se stále dopředu. Najít v této situaci stromek dle fotky je dosti těžké, jelikož ve všech směrech ti svítí do očí něčí baterka. Jako smilování přichází Kubova zpráva "Antonio, vrať se na silnic, holky už našly zprávu". Postupně prodifundujeme mezi trním a lidskými těly zpět na volný prostor a sesedáváme se pod lampou. Po pár minutách tápání Janču napadá princip písmenkového hada. Za chvilku vidím souvislost mezi otočením písmen a polohou dalšího písmenka (svislé – rovně, otočené doleva – doprava, otočené doprava – doleva), ale děvčata docela s úspěchem aplikují i univerzální NP-úplný algoritmus Pokus-omyl.

4. Ujela mi šalina!

19.55 – Za deset minut jsme hotoví a zrovna jede tramvaj. Stihneme ji jen s Lenkou a Tomem. Kuba, Janča a Míša se následně rozhodnou jít na Mahenovu vyhlídku pěšky. Cestou k vyhlídce opět houstnou cizí týmy, ti méně šťastní z nich zde hledají ještě třetí stanoviště.
20.20 – Copak to tu máme? Pohledy – to je od vás hezký nápad, ale kdo teď má čas něco psát? No jo, není to jako na Bedně, kdy z pěti hodin nad jednou šifrou se dá ukrást pár minut na korespondenci (ahoj Nelli :) Tady jsme rádi, pokud si posedíme aspoň čtvrthodinu...A málem bych zapomněl, kde je šifra? Opět jedna zpráva bez šifry! Není to něco s těmi puntíky na druhé straně pohledů? Tom tvrdí, že není. A co ta známka, není něco schované pod ní? Možná ano, ale pokusíme se ji odlepit až někde dole na světle. A cestou dolů mne napadá, že není nutno nic odlepovat, stačí prosvítit známku baterkou. Mobilem vysvobozujeme druhou půlku týmu, že už se nemusí prodírat křovím na vyhlídku, nýbrž mají upalovat na Kounicovy koleje.
(Nenápadná poznámka: Prý ty puntíky tam nebyly jen pro srandu králíkům. Měsíc poté mi Sluníčko prozradil, že tvořily morseovkou psaný text "Zpráva je pod známkou" či tak nějak...)

5. Triviální čajíček

21.10 – Kuba&spol. dorazili na koleje před námi. My nespěcháme, na Mendláku se stavíme u stánku, v němž si dáme tradiční párek v rohlíku stejně jako každý rok na předešlých Tmách. Předpokládali jsme, že zbytek týmu potkáme na cestě z kolejí dolů na Minskou, ale úspěšně jsme se minuli. S Lenkou a Tomem jsme si tedy také vyšlápli na koleje, čímž pádem mohu obdivovat, jak komfortní koleje Brno nabízí. Cestou dolů nás předbíhá běžící Obludárium, kteréžto hned zneužívám, abych zjistil, kdy bude Bedna (odpověď: Nevíme). Osmisměrka s názvy měst (Brno brnocentricky umístěno pěkně uprostřed :) je opravdu triviální čajíček. Jak Janča prohlásila, v Brně se dá dobře jezdit severojižním směrem, ale napříč je to s MHD úděsné. Proto na Kartouzskou šlapeme po svých.

6. Proč se ti lidé převlékají na ulici?

21.35 – Klademe si tuto otázku, když se před námi z šera hřiště vyloupnou polooblečené postavičky. Text (výjimečně nešifrovaný) nám dává vysvětlení. Nastává hodina pravdy. Kdo je ochoten, kdo má jaké oblečení (díky Tome za sandály), kdo má tělo schopné chodit kanály. Nakonec jdeme do kanálu Lenka, Tom, Kuba a já; Janča s Míšou nás budou očekávat na Slovanském náměstí.

7. Fůůůůůůůj!

21.50 – Najít ústí kanálu není obtížné. Stačí přejít ulici Sportovní a za ní si vybrat temnou díru, kolem níž se motá nejvíce Instruktorů. Z dálky to vypadá jako zaklenutý potok, leč intezivní smrad u vchodu všechny naděje zhatí. Kanál jako vyšitý, naštěstí v něm je vody jen po kotníky (Lenka: Fůůůůůůůůj!). Zpočátku jdeme svižně, ale jen do té doby, než se za zatáčkou vyloupne fronta. Prý se tam zasekli lidé na výlezu po žebříku – nevím, neviděl jsem, byli jsme dost daleko. Publikum si krátí chvíli zpěvem (Kdo se bojí vodou jít, podle tónu faraónů musí žít...), šířením poplašných zpráv (Zhasněte světla, běží sem krysy!) či komentováním obsahu splašků (Mně se ten hnus zamotal mezi prsty!). Po deseti minutách dochází těm vpředu trpělivost a posílají dozadu obálku s šiframi a spolu s tím vzkaz, ať se lidi obrátí a táhnou, kudy přišli. Vyřeší se tím to, že po chvilce pošlapování stojíme frontu v opačném směru. Ale nebuďme škarohlídi, fronta docela postupuje a za dalších deset minut jsme venku, přičemž musím vysvělovat právě přišedším týmům, že nyní již opravdu není nutné ani vhodné do toho kanálu lézt. Kterak polní podmínky dovolují, snažíme se zcivilizovat, k čemuž využíváme i blízkou myčku aut. Zběžně umyjeme podvozek od bláta a metabolických zbytků, voskování a předmytí aktivní pěnou necháme na jindy.

8. Rozštěp osobnosti

22.20 – V šifře nic kloudného nevidím, doufám, že třeba děvčata na Slovanském náměstí mají druhou půlku. Jaké je to překvapení, když nemají. Tom s Kubou odcházejí domů se osprchovat či co (to ještě netuší, jaký bič si to na sebe upletli, od teď nás budou neustále honit a bloudit), Janča s Míšou ještě nedorazily ze Slovanského náměstí a tak s Lenkou sami dumáme nad čtverečky s čísly. Lenka v nich poznává klávesnici, já se snažím rozpomenout, jak jsou tam klávesy vůbec rozloženy a tiše doufám, že použili QWERTY a ne třeba Dvoraka. Řešení (-> Medlánecké kopce) mám právě v okamžiku když přišly Janča a Míša.
22.35 – Vyrážíme do Medlánek a Tomovi s Kubou necháváme jen telefonický vzkaz. V Medlánkách si to rozmýšlí i Míša – proč by se hnala na Medlánecký kopec, když může počkat dole a my tam jen zaběhneme :)
23.30 – Vrcholek kopce asi vypadá velice hezky, ale to potmě není vidět. Že na šifru lze aplikova T9 mne jako imobilního člověka nenapadá, ale naštěstí to jde vyřešit i bez ní. Bouda 700 m severně od Mniší hory, žádné vracení do Medlánek nebude! Přes pole, louky a sportovní letiště docházíme na křižovatku pod Mniší horou, kde již definitivně čekáme na Toma, protože toto neustálé navigování přes mobil je neskutečně zdlouhavé. Mezitím se poprvé potkáváme s Howady, kteří přiběhli od nápovědy v Komíně, čímž se počíná naše tradiční vzájemné honění. Po pár chvílích přibíhá Tom. Míša zůstala v Medlánkách, rozhodla se počkat na Kubu. Na ně již nečekáme, protože to bychom opravdu tvrdli do rána, a valíme, abychom nahnali, co jsme zameškali (Po pěti minutách intenzivního valení se musíme vrátit, protože cesta značená v mapě již neexistuje :) Cestou opět volá Kuba, ale jelikož má také mapu, je jeho navigace omnoho snazší.

9. Konečně matematika

0.55 – Jako v pohádce! Temný smrkový les, uprostřed lesa chaloupka a kolem chaloupky malé lucerničky a kolem každé lucerničky pět trpaslíčků šeptajících a propiskami čile něco píšících. Vrcholová kniha s mnoha zápisky (první Captains více než půldruhé hodiny před námi :() pohřbívá veškerý zbytek Janiných představ, jak dobře se umístíme, ale naštěstí se její pesimistické představy nevyplnily. Konečně se mezi stromy ukázal i Kuba s Míšou, utváříme též trpaslíčky v kolečku a počítáme úlohu s váhami. Půl hodiny to zabralo, ale shodný výsledek, který jsme Kuba a já nezávisle spočítali nám dává naději. Akorát že ona naděje se nachází deset kilometrů odsud...

10. Krutou smrt v plamenech pekelných všem krmelcům!

2.50 – Přes kopce a údolí, tmou, mlhou a lezavou zimou nakonec dojdeme na rozcestí pod Sychrovem. Na Jeníčky padá únava a tak se většinovým hlasováním rozhodli, že na kopec vyběhnu jen já, jelikož mám z Jeníčků nejmladší kosti (zajímavá úvaha :). Vybaven Jančinou busolou pádím vzhůru. Přestože vrchol Sychrova je dost plochý, gradientní metodou najdu vrcholek docela rychle. Nasměruji sever, odkrokuji 100 metrů – a krmelec nikde. Kolem svítí rozsazené skupinky tmářů, jež mne ubezpečují že tu jsem správně. Mezitím spadla mlha, a tak tu hodinu běhám křížem krážem, nadávám střídavě na krmelce, mlhu, organizátory i mé neschopné sedmidioptrické oči. Jen zásluhou jednoho týmu, který mi prozradil, že opravdu nemá smysl hledat 100 m severně od vrcholku, nakonec kýžený cíl nacházím. 3.50 – Při návratu si jen tak odměřím 100 m na jih – a samozřejmě skončím na svahu pěkně daleko od vrcholku. No nadávám ještě více. Po návratu na rozcestí probouzím zbytek týmu z polospánku, do jakého zákonitě upadli, když tu hodinu čekali na místě. Šifru typu Najděte 20 rozdílů jim odevzdávám, jelikož v této situaci již prostě nejsem psychicky schopen ještě cokoliv hledat.

11. Ono to bylo tak složité?

4.15 – Sestupujeme do údolí Svratky nechutně blátivou stezkou (Lenka: Bylo tu svinstvo, jako by tu prošlo stádo Howad!). V Lelekovicích opět potkáváme pár týmů a u rybníčka si vezmeme slovní doplňovačku. Asi se to zde nehodí říkat, ale opravdu jsem ji vyřešil na stojáka za pár minut :) Zase na druhou stranu si to vynahradíme hned poté, když se nevracíme do Lelekovic po cestě, ale údolím potůčku, místy cestou, ale ponejvíce necestou (na mapě je však značená jako červená!)

12. Sto metrů tam, sto metrů sem...

5.45 – Cestou se rozednilo. Na rozcestí mezi Bábou a žulou nás Tom obezřetně nasměruje do správné rokle se studánkou, jelikož mapa zde opět lže. Ke studánce je to pěkné stoupání, ale další logická úloha u studánky mne potěší (tady by se mohlo zaseknout docela dost týmů, které pěkně předběhneme :). 7.45 – Po krátkém přemýšlení sbíháme dolů za křiku "Petra je matfyzačka, jdeme na severní pól!". Na rozcestí potkávám královnu ze Sáby, od které se poprvé dozvídám, jaký zapeklitý oříšek byla ta přechozí šifra u rybníka. My se drápeme do žulového lomu, kam ukazují zeměpisné souřadnice bodu 13. Ten tam samozřejmě není. Kuba volá, že vyměřoval souřadnice znovu a vyšlo mu něco jiného, ale ani na jeho místě nic není. Nakonec Tom zjistil tu zradu, že čtverce na mapě nejsou přesně rovnoběžné s poledníky a rovnoběžkami. Zatímco počítáme i tuto korekci, Kuba částečně náhodou najde ten správný modřín.

13. Paroháči

8.50 – A už to jede. Prý kolik je lichokopytníků na studánce. Byli tam nějací jeleni ale nikdo si to nepamatuje, kolik. A tak jako nejmladší a nejnadšenější jsem nucen opět vyběhnout do kopečka ke studánce. Mobil a lakonický telefonát: Dva. Paritou jeleních kopyt se nezdržujeme, což se posléze ukáže jako fatální chyba. Cestou dolů se potkávám se Zbyňkem, který se letos od Jeníčků trhl a běžel s týmem Javořina (a nevyplatilo se mu to, u rybníka zůstal čtyři hodiny trčet). A ještě níže, na silnici přednáší Ivoš početnému hloučku bloudících, jak správně v mapě souřadnice vytyčovati. Nezdržuji se u něho, běžím ke Kubovi a sháníme ostatní.
To, že Kuba našel 13. stanoviště, viditelně pozvedlo náladu všech Jeníčků. Křepce vyrážíme v ranním sluníčku (jaké blaho pro naše promrzlá těla!) na kótu 524.

14. Poslední rovinka do finále

10.40 – Až po důkladném prohledání okolí vodárny na kótě 524 se začneme zaobírat kacířskou myšlenkou, kolikakopytník vlastně ten jelen je. A docházíme k závěru že asi opravdu sudo. Ergo studánka Panny Marie ve Vranově. A jelikož se nacházíme na půli cesty mezi Vranovem a cílem v Útěchově, navrhuji poslední zoufalý plán. Tom, Janča a Kuba (tj. nadpoloviční většina oficiálních členů týmu) jdou přímo do Útěchova, Lenka a já do Vranova, odkud heslo přímo zavoláme.
Výborně, u hřbitova je zastávka a autobus jede za pět minut! Sice jsme si tím příliš nepomohli, jelikož Vranov byl už kousek za zatáčkou, ale aspoň něco.
11.05 – V duchu si představuji, že by na předposlední stanoviště mohli dát nějakou pěknou lušticí vychytávku, která zasekne ještě pár běhačů před námi, ale není tomu tak. Prostý text, že heslo je Omega 4, které vzápětí odesíláme druhé půlce týmu.
11.20 – Jana volá zpátky. Jsme devatenáctí! Neuvěřitelné na to, jak jsme se ještě v městské části zdržovali. Akorát přesně stíháme zpáteční autobus do Útěchova a ostatní týmy na zastávce nechápou naší radost :)

19. Jeníčci

S tímto vědomím se vítáme v cíli s Tomem, Jančou, Kubou, Míšou, Nočními můrami a přes okénko autobusu i s právě odjíždějícím Popokatepetlem (doběhli dvanáctí – gratuluji!). Ostatní známé týmy bohužel zatím nedorazily. Marťas s Radkem vysvětlují šifry a konečně se dozvídám princip té pakárny s T9 (a mně bylo pořád divné, proč ta písmenka jsou v abecedě posunutá zcela náhodně dopředu a dozadu) a tu nešťastnou záležitost se špatně zaměřeným krmelcem.
12.30 – skončila oficiální registrace přiběhnuvších týmů a my si jdeme nacpat nácka do hospody.

A nakonec bych chtěl poděkovat:

  • Vám všem pěti oficiálním i neoficiálním Jeníčkům, jak jste běželi, luštili, nevyměkli a vydrželi to mé neustálé hecování o prvním místě :)
  • Královně ze Sáby, která ač příslušnice konkurenčního týmu mne nejvíce psychicky podporovala
  • Marťasovi, který nás s Jančou pustil do posluchárny, i když tam správně měl být jen jeden
  • Neznámému dobrodinci, který mne nasměroval na Sychrově ke krmelci
  • Jedlovi za triviální, ale velmi užitečnou radu z Hitechu: když je tma, nechoď mimo cesty, příliš si neulehčíš a jen zabloudíš!
© 1999–2017 Robert-Antonio, robert@antonio.cz   Written in VI
Optimalizováno pro jakýkoliv prohlížeč zobrazující dle standardů XHTML 1.1 a CSS2, např. Mozilla, Firefox, Opera a Links.