Šifrovačky

Jak jsme přežili

Přežití! Drsná terénní akce, 80kilometrový pochod dvojic, koupání v ledové vodě, horolezení na skály... Ve dne, v noci, v dešti, větru i zimě a to vše se 100 gramy jídla na osobu. Není důležité, kdo je rychlejší. Vítězí každý, kdo stihne dojít do cíle za 24 hodin a nevyměkne na cestě...

Když jsem náhodou dostal tip na web Přežití, zastříhal jsem silně ušima. Ano, mám za sebou pár nočních šifrovacích her, jako je Tmou a Bedna, před 3 lety jsem absolvoval první ročník 66 hodin, ale proti Přežití to vypadalo jako slabé čajíčky. Korunu tomu nasadila Jarmila, která prohlásila "Ano, ano Roberte, to je přesně pro mně, přihlaš nás tam co nejrychleji!". Když mi Robert včera zvěstoval, že nás na Přežití berou, vrátila se mi radost a naděje. Chci jít do této zkoušky. Věřím, že mi dodá odvahu a důvod k sebeúctě.
Jarmila si odbyla křest nočními závody letos na Matrixu, mezi hvězdný tým Jeníčků se dostala za dva měsíce na Bedně. Jeníčky poslední dobou provázela smůla, že se na letošních šifrovacích hrách nedostaly nikdy až do cíle. A tak tu byla výzva, že aspoň dvoučlenný fragment Jeníčků ukáže, že umí nejen luštit neřešitelné šifry, ale i doběhnout pořádnou fyzickou orvávačku.

Oficiální informace o akci najdete na www.preziti.cz.

0. Výsadek neznámo kde

21:00 - Svitavy, evangelická fara. Padesát borců nastupuje do autobusu a zavazuje si oči. Jarmila svojí žluto-oranžovou sukní úspěšně nabourává měšťácké konvence o tom, jak se má oblékat slušná dívka do terénu. Naše dva malé baťůžky vypadají také dosti podivně mezi krosnami a gemmami ostatních dvojic. Tuším, že na startu stálo kolem 5 holek. Dvě koedukované dvojice a jedna dívčí. Sukně jsem byla jediná. Kupodivu se velmi dobře osvědčila.
Stejně tak krmení v podobě 2x25 g müsli, 35 g glukózy a zbytek sáčky s čajem. Protože vedro rozhodně nebylo, vařič se velmi osvědčil. Ke slovu se dostal 2x a vždycky to bylo jen dobře.

Autobus jede přes hodinu, nikdo neví kam. 22:10 - vystupujeme na úzké silnici v hlubokém lese. Od orgů dostáváme obálku poslední záchrany a turistickou mapu Žďárských vrchů. Yo! Vysočina, má láska!

1. Pomník posledního vlka

První úkol - dostat se k památníku posledního vlka u Vlčího kamene. Teď ještě zjistit kde to přesně jsme. Jdeme nazdařbůh po silnici na sever, když po půlhodině cesty jsme pořád v lese, zkusíme to i na jih. Štěstěna nás odměnila cedulí autobusu. Fuj, začalo pršet! Letmým pohledem do mapy zjišťujeme, že nás čeká 15 kilometrů cesty. Většina týmů to bere přímo po lesní cestě směrem do Jimramova, ale nám se zdá ta cesta zbytečně moc blátivá, a tak raději celý les obejdeme severně přes Korouhev. Asi 4 km navíc, ale po asfaltce, můžeme jít pěkně svižně a nebudeme bloudit. Než dojdeme do Korouhve, přestane pršet. Energie máme dost, takže se naše rychlost pohybuje na 7 km/h. Cestou nevidíme ani jeden tým, což nás trošku mate, ale na silnici kolem Vlčího kamene se už ze tmy vynořují baterky. Odbočujeme po žluté a poprvé vidíme, jak mizerná je navigace v noci na lesních cestách. Zajdeme si asi dvakrát, než se dostaneme na místo.

2. Pohledecká skála

1:20 - Vracíme se po žluté na silnici. Tedy chtěli jsme se vrátit na silnici. Nějak jsem si v té tmě spletl směry a jdeme po žluté na opačnou stranu dolů údolím. No nic, po kilometru bychom měli křížit lesní asfaltku, která nás navede na silnici do Nového Města. Sledovat žlutou není žádný med - trocha omylů - cesta dolů po dřevaři zdevastované cestě. Achich ouvej. Tiše nadávám a zapřísahám se, že dokud se nerozední, vkročím už jen na asfaltky. Po 3/4hodině jsme na silnici a opět nasazujeme svižné tempo.
3:15 - Vrchol Pohledecké skály nelze minout, protože na ní do široka svítí reflektory od vysílače. Na stanovišti je šifra, která v nás, ostřílených bednářích, vyvolá jen shovívavý smích. Pne Opqzja snadno interpretuji jako Tři studně, takže posun v abecedě jako vyšitý.

3. Rybník Sykovec

3:20 - Nedá se svítit, pokud si nechceme zajít pěkných pár kilometrů, musíme slevit ze svých zásad a jít lesem podle buzoly. Překvapení první, po půlhodině nalézáme hledanou asfaltku. Překvapení druhé - prší :( Sukni mám durch, klepu se zimou a Robert mně milosrdně zve pod deštník.
6:00 - Pod výklenkem u medlovského hotelu čaj a první pauza. Zatím jsme plni sil a optimismu (Přestalo pršet, sláva!)
U Sykovce čeká jedna z organizátorek a mile nám ukazuje matraci na rybníku. Ano, další zpráva je na matraci. Takže do plavek (ostatní týmy povětšinou do naha) a vzhůru do ledové vody! Matrace je naštěstí tak blízko břehu, že není třeba za ní plavat, ale i tak je u ní voda hluboká až po krk. Cestou k matraci kleju - pomáhá to nevnímat zimu. Nohy jak kus dřeva, třesavka. Drapnout zprávu a šup na břeh, utřít se a obléknout! V předsíni blízkého hotelu vaříme teplý čaj. Než na nás vlítne chlápek z hotelu, ať koukáme zmizet a cosi o policii. Dobrá rada pro zaměstnance hotelů - když chcete vyhnat nevítané návštěvníky, mluvte na ně tiše a rozvážně, jinak vám v leknutí polijí podlahu čajem :))

4. Malínská skála

7:10 - Odsud na sever a do skal, pomalu vylézá slunko. Cestou po loukách zkoušíme žvýkat listy pampelišek, jak nás to naučila jedna makrobiotička z Brontosaura. Chuť nic moc, ani to moc nezasytí, makrobiotika asi opravdu není nic pro nás.
9:45 - Ouvej, nejdříve se vyšplháme až na kopec a pak po nás ještě chtějí horolezit. Musíme zlézt jednu lehčí a jednu těžší cestu. Zkoušíme tu těžší, leč neúspěšně. Vyčítat Robertovi něco je pitomost - úsilí, odhodlání, nedostatek fyzické síly byly tak čitelné. Nebylo odkud se odrazit, ruce zlobí, převis nevylezu. Tož svižně do Fryšavy!

4½. Fryšava

12:10 - "Buchtův kopec."
- "Kde to je?"
- "Asi 7 kilometrů, poslední kilometr je do kopce."
- "Limit je do 13:30."
- "Kolik je teď?"
- "12:10"
- "...aaaaarrrggghhhh!"
A tak jsme vyšli ostrým tempem 6 km/h po silnici, s kopce, do kopce, po rovině, přes tři vesnice...zato já bych padla. Tempu, které nasadil, jsem stačila stěží. Mlela jsem nesmysly, protože to pomáhalo.

5. Buchtův kopec

13:40 - Pod kopcem mne chňapl za ruku a doslova dotáhl ke "kouli", tj. k radaru. Dorazíme na vrchol i kdybychom tam měli padnout! A také jsme dorazili. 1 minutu na šílenou radost. Měli jsme 10 minut zpoždění, ale střílet z luku smíme. Moje šípy míří pánubohu do oken, síla není, tětiva přes chránič rasuje nadloktí. Pár slziček vyčerpání mi vyhrklo. Zato Robert s poklidem. Do terče nasázel 36 z nutných 40ti. Zbývající 3 šípy? Tak asi. Robíšek drží palce, kamsi mi natáčí rameno a poprvé se trefím. Nastříleno! Čaj müsli, cukr a trávník. 10 minut falocha.

6. Zkamenělý zámek

14:15 - Další dějství se bude konat na náhorní plošině 8 kilometrů odsud. Mně se síly váhavě vrací. Po epizodě s pětkou nedokážu věřit v neúspěch. Pán prostě MUSÍ být při nás, cítím někde hluboko v podvědomí. Robertovi dochází síly. Vyhlašuje spací pauzu. 25 minut bezvědomí ho navrací životu.
Od Svratky vede na Zkamenělý zámek modrá značka, ale my dáváme přednost neznačené lesní cestě, která na rozdíl od modré kozí dráhy mírně a rovnoměrně stoupá do kopců.
15:30 - Krátký úsek mechové cestičky a z lesa vykukuje číslo šest v podobě několika skal. Dříve dorazivší kolegové nás informují, že zavařovačku s zadáním odvál čas či nenechavý turista. Ležíme v polostínu, užívajíce si siesty či snad čaje o čtvrté? Telefonuji orgům o text ze ztracené zavařovačky. Děkujeme za popis, diktujeme ho ostatním týmům a zavrhujeme jej :) Ono při pohledu do mapy je jasné, že navrhovaná cesta je delší a přes spoustu kopečků. My jdeme přímo, částečně mimo cesty, ale skoro po rovině (Abych se jen nechlubil - trochu jsme přitom zabloudili, ale byl to jen necelý kilometr navíc.)

7. Rozvodí Labe a Dunaje

17:45 - Budeme si signalizovat zprávu - dobré. Kód si musíme vytvořit sami - také dobré. Od vytvoření kódu už spolu nesmíme mluvit - snesitelné. Signalizační praporky jsou 4 metry vysoko na stromě - fuj! Robert šplhá po stromě, mává na mně vlaječkami. S Morsem si netykám a napoprvé mi vycházejí nesmysly. Na podruhé je to lepší. Pochopí, že mi hapruje první slovo? Galantnost je příjemná věc...tedy pro mne.

8. Památník U výbuchů

18:15 - Stal se zázrak! Hlad necítíme, ospalost necítíme, nohy nás nebolí, jdeme jako kdybychom právě vyšli na nedělní procházku a neměli už v nohách 50-60 km z dřívějška.
19:15 - Památník se trochu schovává v lese a prozrazuje, že zneškodňování munice byl risk i po 2. světové válce. Jeden tým, který přišel na stanoviště chvíli po nás, nevěřícně zírá: "Vy snad máte křídla!". Jak na Zkamenělém zámku, tak na rozvodí jsme odešli až po nich, a vždycky jsme přišli na další stanoviště před nimi. Ohledně křídel přitakáváme, nyní však bez mučení přiznávám, že jsme křídla neměli a všecko to bylo jen o dobré orientaci :)) Dáváme si čaj a müslityčinku, spíše na chuť, protože hlad paradoxně opravdu nemáme.
Vyslovuji obavu, zda konec Přežití nebude až v Poličce (15 km odsud), ale naštěstí to je blíže, na evangelické faře v Telecí.

9. Do finále!

20:00 - "Je to chůze po tom světě, kam se noha šine - sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné!" zpíváme si do kroku. Nespěcháme, nejde nám o to být první, tak proč se zbytečně hnát? Když tak o tom přemýšlím, na mne "konečně" dolehla únava, zato můj společník, vědouc že je to za pár, chytil druhou mízu. A s Buntrovským zábleskem v oku se zanořil do lesa, hledaje si cestu po čuchu. Holt podle mapy z Borovského lesa na silnici do Telecí žádná cesta nevedla.
Čekal jsem, že poslední úsek budeme klopýtat z posledních sil, že by z nás i Meresjev měl radost, nicméně opak byl pravdou. Ten poslední úsek byl jeden z nejpohodovějších na celém Přežití. Na silnici, v půlce cesty do cíle nás chce jeden autobus přejet, ale nakonec se z něho vyklubou organizátoři převážející první várku doběhnuvších na nádraží. Posledních pár kilometrů jdeme za tmy, povídáme, zpíváme (došlo i na bojový chorál ve velmi komorní úpravě), Dan na nás mává z auta a radí nám přesnou cestu k faře.
21:30 - Halelujáá! Přežili jsme! Ládujeme do sebe buřtíky, chleba a čaj. Horký a černý. Za jisté situace je i Jemča královnou. Protože mně připadalo, že bylo málo aktivit na stanovištích, přidávám si ještě jednu soukromou, zvanou Vytírání podlahy po zvrhnutém pětikilovém kelímku hořčice :)
A pak následoval odvoz na svitavské nádraží, zavřená čekárna, pizza v blízké hospůdce, noční rychlík do Prahy, ukradené batohy atd. ale to už je jiná pohádka.

Jarmila&Robert - 2/5 týmu Jeníčků

© 1999–2017 Robert-Antonio, robert@antonio.cz   Written in VI
Optimalizováno pro jakýkoliv prohlížeč zobrazující dle standardů XHTML 1.1 a CSS2, např. Mozilla, Firefox, Opera a Links.