Literatura

Za devatero horami...

Za devatero horami, za devatero kopci,
Za rozkvetlou planinou, za ohrádkou s ovcí,
Za bublavým potůčkem, na vysoké stráni,
Tam, kde orel majestátný celičký kraj chrání,
Stával hrádek hrdých zdí.
A v tom hrádku bydlel pán,
Neměl sluhů, byl tam sám,
Neměl koní, žádných stád,
Neměl ženy, ač byl mlád,
Neměl vůbec nic (teda kromě toho hradu)
V komnatách svých skromně žil,
Hodoval si, jed a pil,
Občas v lesích lovil laně,
Uvaloval nízké daně,
Neboť dobré srdce měl (teda až na ten trojitej bypass).
Jeho lid poddaný měl ho rád,
Tedy...alespoň... Občas...Snad...
Neboť vždycky v hladomorně
Tvrdili to všichni svorně.
Jednou, když po lesích jeleny honil,
Mobilní telefon v kapse mu zvonil,
Vložená reklama
Mobilní telefon od Eurotelu,
Přesto se dozvěděl starou belu.
Bylo tam špatné pokrytí...
Do řiti!
Používejte Paegas - doporučuje 10 z devíti
zubních lékařů.
Konec reklamy
Chudáka pána to vyvedlo z míry,
Z cesty sjel, zabloudil do malé díry (Jablonná se to tuším jmenovalo),
Smutně tam usedl na návsi k rybníčku,
Zarecitoval si svou pochmurnou básničku:
Za devatero horami, za devatero kopci,
Za rozkvetlou planinou, za ohrádkou s ovcí,
Za bublavým potůčkem, na vysoké stráni,
Tam, kde orel majestátný celičký kraj chrání,
Stával hrádek hrdých zdí.
A v tom hrádku bydlel pán,
Neměl sluhů, byl tam sám,
Neměl koní, žádných stád,
Neměl ženy, ač byl mlád,
A tím pánem, to jsem já! (teda kromě toho hradu - ne, to bylo v minulém refrénu)
A teď raději...k ději...
Jednou, když po lesích jelena honil,
Trochu se zamotal a cestu zkonil,
A jak tak jede českým krajem,
A jak se chová pozdním májem,
Tu vidí sedět nevalného zjevu
Na mýtince lesní hnusnou Evu...
Né, děvu! Ty sis to blbě vopsal...(malá hádka)
Krom toho, že je to zjevení hnusné,
Je ještě k tomu šíleně stará,
"Docela kazí mi můj dojem z jara,"
zakleje pán a na zem si flusne.
Ale že nemá moc na vybranou,
S pohledem upřeným raději stranou
Promluví na tu šerednou ženu
(a z úst mu vykápne zbyteček hlenu)
"Pěkný den, dobrá babičko!"
"Dobrý den, dobrý mladý muži,
neseš mi konečně kytici růží?
Čekám tu dlouho, čekám tu roky,
Na tebe a tobě podobné cvoky,
Toho, kdo ulehčí úděl můj."
Překvapeně na ni pán z koně shlíží,
Přeci ho ale svědomí tíží,
Za to, že předtím tu tak hnusně plival,
Skoro ho povalí dojetí příval.
Neboť z jejích slov jasně mu vyplývá,
Že její srdce dobrotou oplývá.
"Překvapeně se, chlapče, tváříš,
pověz mi o sobě. Odkud přicházíš?
Vidím, že pěkné má tvůj kůň sedlo.
Pověz mi, co tě sem do lesů vedlo?"
Za devatero horami, za devatero kopci...
(To je refrén, to už znáte, to vynecháme...)
A teď konečně raději...k ději...
Soucitně poslouchá stařena muže.
"Podívej, jak uschlá je má stará kůže.
Já toho hodně pamatuji.
Ostatně poznáš, když se zuji...
Povím ti tedy svůj příběh smutný,
Nemusíš poslouchat, není to nutný,
Ale když vyslechneš, dozvíš se taje."
A žena příběh svůj rozehraje.
"Daleko daleko, před dávnými časy
žil jeden stařec se třemi vlasy.
Ty jeho vlasy nebyly zlaté,
Tak, jako o jiném starci to znáte.
Ty jeho vlasy byly spíš do běla,
Já jeho dcera bývala nesmělá.
Já, jeho dceruška, poctivá, nesmělá,
Do města jezdit jsem bez něho nesměla.
Zakázané ovoce však nejvíc chutná.
Tak jeho zákazy byly mi putna,
Jednou jsem do města vyjela přeci.
"Kdyby mě přistihl, to by měl kecy!"
říkala jsem si, když v koně jsem vsedla.
Lákavá cesta k městu mě vedla.
Netušila jsem, co v městě mě čeká,
Za to mi nestála ta moje štreka.
Potkala jsem tam krásného hocha,
Kterak se pohledem na banku kochá.
Řekla jsem si: "Ten bude můj."
Jediný jeho pohled na mě,
Rozběh se ke mně, nabíd mi rámě
A pak jsme prožili pár dnů spolu.

A takto stařena hovořila ještě asi tři hodiny. Protože to považujeme za nudné, místy nereprodukovatelné před dvacátou druhou hodinou večerní a navíc básník v tomto místě usínal a rukopis je značně nečitelný, shrňme jen stručně:
Ta stařena byla, jak tomu v pohádkách bývá, zakletá princezna, ta nesmělá dívka, která se přes zákazy otce vypravila do města a tam ji svedl zkažený prolhaný mafián padrino Don Ferrari.
Spolu pak vykradli banku, před níž se tak romanticky byli seznámili. Don Ferrari i dívka putovali do vězení (už každý odděleně) a teprve po amnestii, kterou nařídil moudrý král Chrchel III., vracela se dívčina domů.
"Otče, trochu jsem se zdržela ve městě," pronesla mezi dveřmi. "Proklínám tě!!" byla jediná chladná slova otcova, který nemohl přenésti přes srdce nezvládnutí výchovy své dcery. A zaklel nebohou princeznu v hnusnou odpornou stařenu. Ta tu teď již několik desetiletí čeká na muže zlatého srdce, který ji s kyticí růží přijde vysvobodit svým polibkem ze zakletí.
Náš pán z hradu se po vyslechnutí tohoto příběhu rozhodl dojet pro kytici růží, protože měl přeci dobré srdce (až na ten trojitej bypass) a všem těm kecům uvěřil. Ale cestou o všem přemýšlel a zpíval si:

Za devatero horami, za devatero kopci...
(To je refrén, to už znáte, to se jenom vopakuje...)
Jaké však bylo to překvapení:
Když se sem vrací, ona tu není.
Prázdná je mýtinka docela,
Stařena mezitím zmizela...
A tak se pán i s kyticí růží,
Jemuž se strachem o ni hrdlo úží,
Vydal ji hledat do širého světa,
Aby to stihl do konce léta.
Procházel vesnice, procházel města,
Po různých vedla ho ta jeho cesta,
Kamkoli přijel, po ní se ptal,
Všem lidem příběh svůj přeříkal:
Za devatero horami, za devatero kopci...
(To je refrén, to už znáte, to se furt vopakuje...)

Univerzální Norbertův konec

V malinkém městě temná tvrz stála,
Na sebe hnedka ho upoutala,
Podezřelé to bylo místo,
Zdálo se, že pán má o cíli jisto.
Mýlil se ale, mýlil se velmi,
V té tvrzi žily jen tři líté šelmy,
Střežily svou tvrz ve dne v noci,
Tam by se hrnuli jenom cvoci.
A tak pán jel dál a zpíval si:
Za devatero horami, za devatero kopci...
(To je refrén, to se furt jenom vopakuje...)
Až jednou, to bylo pozdě z léta,
Kdy tráva kosí se, louka odkvétá,
Našel ji, tu starou ošklivou bábu,
Zahalenou teď ve zlatém hávu.
Ten její mafián pro ni se vrátil,
Pár zlatých pro růže za ni ztratil
Však místo aby z ní udělal dámu,
Dělala mu tu teď bordelmámu.
Ve zlatě, v přepychu i tak si žila,
Místo aby s otcem na hradě hnila.
A tak náš muž, cestami zničený
Odešel na věčnost, a zůstal bez ženy.
A cestou si broukal:
Za devatero horami, za devatero kopci...
(To je refrén, to se furt vopakuje, to už znáte...)
(No a to je celý.)

Radkův konec na přání

Pán jel stále, dál a dál,
A kam že se nedostal?
No do Pr..ahy, do Smíchova,
Uviděl, jak zas a znova
Čeká horda matfyzáků,
Chce se dostat do baráku,
Čeká, čeká na večeři,
Tomu nikdo neuvěří.
Čeká vína pohárů,
Čeká, čeká na Kláru.
Jen jeden se dočkat může,
Jenom ten, co nese růže.

No a dál už jen stručně. Rytíř se do Kláry zamiloval, požádal ji o ruku, pak vzal meč a vzal si ji. A jestli nezemřeli, žijí šťastně dodnes.

Radek Erban a Norbert Vaněk (+Klára H. jako částečně nedobrovolná morální podpora :-), Jablonná 1999

© 1999–2017 Robert-Antonio, robert@antonio.cz   Written in VI
Optimalizováno pro jakýkoliv prohlížeč zobrazující dle standardů XHTML 1.1 a CSS2, např. Mozilla, Firefox, Opera a Links.