Literatura

Viadukt

Pohádka pro zlobivé barrandoffské děti

Kirhinake je městečko na jižním pobřeží. Rozkládá se na skále tyčící se nad hlubokým mořským zálivem. Po většinu historie to byla jedna z mnoha chudých rybářských osad. Až koncem 19. století ji objevili romantičtí zbohatlíci z hlavního města. Divoké skály, svahy porostlé vřesem a levandulí i azurově modrá voda v zálivu začaly být magnetem pro stále více turistů hledajících v přírodě únik z všednosti města.

Díky rostoucímu turistickému ruchu se na přelomu století i do tohoto odlehlého kraje dostala železnice. Kirhinakské nádraží se stalo mondénní vstupní branou pro celé pobřeží. Trať zde ústila z vnitrozemí a pokračovala dále podél moře do dalších horečně vznikajících turistických center. Aby překonala hluboký záliv, postavili zde železniční inženýři unikátní dílo – 260 metrů dlouhý a 80 metrů vysoký ocelový příhradový viadukt s třemi kamennými pilíři. Ve své době to byl jeden z nejvyšších mostů světa. Záhy se stal symbolem celého kirhinakského pobřeží a nechyběl na žádné pohlednici.

Po válce začala místní železnice upadat. Jak ostatně všude. Křečovité udržování státního monopolu v železniční dopravě i masivní dosypy ze státní (později evropské) pokladny do nových silnic udělaly své. Začínalo to nenápadně. Dálkové expresy zvučných jmen mizely, místo nich se objevovaly bezejmenné rychlíky. I přímých spojů ubývalo a cestující byly nuceni přestupovat v nejbližším okresním městě. Počátkem šedesátých let již na trati jezdily jen osobní vlaky. Byl to zajímavý pohled na titěrný motoráček šinoucí se po majestátní konstrukci viaduktu. I tak se tyto motoráčky těšily nebývalému zájmu železničních nadšenců, kteří však sami o sobě nebyli pro dráhu ekonomicky zajímaví.

A tak v roce 1966 nastalo, čeho jsme se obávali – doprava z Kirhinake dále po pobřeží byla pro nerentabilnost zastavena. Stávající vlaky byly ukončeny v Kirhinake, trať dále byla vytrhána. Část traťového tělesa se využila pro místní komunikace a nově vznikající cyklostezky, zbytek byl rozprodán majitelům okolních nemovitostí.

Jediné, co z trati nešlo využít, byl viadukt samotný. Kvůli jeho konstrukci z ocelových traverz nešlo jednoduše položit vozovku bez nákladné rekonstrukce celého mostu. Místní lidé zatím využívali dřevěnou lávku po straně kolejí jako výhodnou zkratku na druhý konec zálivu, jelikož obejít záliv znamenalo pěkných pár kilometrů cesty navíc. Jenže prkna na lávce postupně uhnívala, propadávala se a kirhinakská radnice nejevila zájem ji jakkoli udržovat. Proto po pár letech z bezpečnostních důvodů zahradila vstup na viadukt mříží.

Viadukt osiřel. Lidé ho brali už jen jako nostalgickou památku let minulých a postupně na něj zapomínali. Až na někoho.

Kirhinakská mládež.

Páni kluci jsou na celém světě stejní. Neustále si musí něco dokazovat a bojovat o své místo na slunci. Ať už sportem, rvačkami, pitím či novým mobilem. Touha ukázat světu, že už nejsem chlapec, ale chlap, dokáže motivovat k lecčemus. Opuštěný viadukt byl pro nás jak stvořený. Co naši rodiče považovaly za nebezpečný hazard, to pro nás byla zkouška odvahy. Přejít polorozpadlou lávku, překračovat díry po vypadlých prknech, opatrně se přidržovat traverz a hlavně se moc nedívat do hloubky pod sebou – to byly největší zážitky našeho mládí. Netrvalo dlouho a přejít po viaduktu se stalo nepsaným zasvěcovacím rituálem, kterým musel projít každý, pokud nechtěl být navždy považován za zbabělce.

Husarský kousek se podařil Markusovi. Ten se totiž rozhodl přejet viadukt na kole. Všichni jsme to považovali za šílenost a chvástání, ale podařilo se mu to. Markus byl vůbec zvláštní člověk. Ve škole lehce nadprůměrně úspěšný, ale sebevědomý až hrůza. Pro ránu nikdy nešel daleko. Obklopil se partou oddaných kamarádů podobného ražení, společně se účastnili většiny bitek a stali se terčem věčných lamentací slabších kluků. Markus rád nosil dlouhý černý plášť a v partě si nechával říkat pane šéf. Být někdo, být pan Důležitý a mít respekt od všech ostatních, v tom si prostě liboval.

Přejetím viaduktu na kole Markusovi stoupla sláva do hlavy. Začal považovat za pána viaduktu a tvrdě bránil komukoliv dalšímu na něj vstoupit. Jelikož měl početnou partu a všichni bydleli nedaleko viaduktu, nedělalo mu problémy viadukt hlídat. Mnoho z nás, kteří se v té době pokoušeli viadukt přejít, dostalo bolestně za vyučenou. Dospělí Markuse v tomto tiše tolerovali. Sice ho považovali za známého rváče, ale v duchu byli rádi, že aspoň někdo konečně zabrání, aby jejich nezdárné ratolesti lezly na ten zpropadený most. Rodiče jsou na celém světě stejní.

Každý tlak vyvolává protitlak. Naše touha přejít viadukt byla tím vyšší, když jsme museli překonat nejen vlastní strach, ale i Markusovy kumpány. Nedařilo se to nikomu. Někteří stihli rychle vběhnout na lávku, dříve než se Markusovci nadějí, ale utíkat po zchátralé konstrukci mostu pořádně nejde. Dříve či později každého ovládl strach – z hlubiny před ním a partou rváčů ženoucí se za ním. Křečovitě se držel traverzy, dokud ho Markusovci nedostihli.

Občas někdo přišel s nápadem se spojit a dát Markusovcům výprask, ale nikdy nedošlo k činům. Markus i jeho parta byli starší a silnější než my.

David byl ten, jehož touha zopakovat Markusův čin byla nejsilnější. Vymýšlel roztodivné plány, jak odlákat Markusovu pozornost. Pozoroval dalekohledem detaily lávky, starostlivě si je překresloval do sešitů a vymýšlel optimální trasu. Také vyslýchal všechny starší kamarády, kteří ještě před Markusem viadukt přešli a pečlivě analyzoval jejich zkušenosti z rizikových úseků. Samozřejmě jsme ho v tom podporovali, ale David spíše preferoval utajení celé akce.

Další vývoj znám jen z vyprávění, neboť David se vypravil na viadukt brzy ráno a nikomu, kromě svých nejbližších přátel, svůj úmysl neprozradil. Bál se, že by se to mohlo dostat až k Markusovi.

V tuto denní dobu byl vzhůru jen jediný Markusův hlídač, a i ten si často přispal a viadukt zůstával nehlídaný. Toho David hodlal využít. Tiše a hladce projel kolem jeho domu a získal tím čas na nejzdlouhavější fázi celého přejezdu – přenést kolo přes ochrannou mříž na začátku mostu. Pomáhali mu v tom ještě dva jeho přátelé. V tu dobu si jich již Markusův hlídač všiml, ale než zavolal posilu, měl David pěkných pár desítek metrů za sebou.

Markusovci se zuřivě vyřítili na most a začali Davida pronásledovat. Markus věděl, že i když je David na kole, nemá mnoho šancí jim ujet. David musel jet velmi opatrně, často se musel přidržovat zábradlí a na některých místech bylo třeba kolo ručně přenést. Markusovci, kteří už znali viadukt jak své boty, se vůčihledě blížili. Davida přepadla panika. Šlápnout více do pedálů nemohl. Strach ho ještě více ochromil.

Pak se to stalo. Na jednom úzkém místě David ztratil rovnováhu, při balancování se mu sesmeklo přední kolo a David začal padat přímo nad dírou v mostovce. Ještě se snažil zoufale chytit za zábradlí, ale jeho ruka máchla do prázdna.

Padá-li člověk volným pádem, uletí v první vteřině pět metrů. Z 80metrové výšky trvá pád necelých 5 vteřin a člověk při dopadu dosáhne rychlosti přes 100 km/h. Existují adrenalinoví sportovci, kteří zkouší skákat do vody z velkých výšek, ale i ti se většinou drží 30-40 metrů. Při větší výšce stačí chvilková nepozornost, závan větru a člověk dopadne do vody naplocho, což je při této rychlosti osudné.

David všechno toto věděl. V té chvíli udělal to nejlepší, co v jedné vteřině udělat mohl. Odkopl kolo co nejsilněji od sebe, natáhl se jako svíčka, přirazil ruce k tělu a pevně zavřel oči i ústa. A očekával náraz.

Poté se událo něco, co nikdo nečekal. Zatímco všichni přimraženi sledovali Davidův pád, jediný, kdo neztratil duchapřítomnost byl Markus. Okamžitě chytil jednoho svého parťáka a houknul na něj, ať upaluje do nejbližšího obchodu zavolat sanitku (psala se 70. léta a mobily byly ještě doménou sci-fi). Spolu s kamarádem Tomem seběhli po svahu dolů ke břehu zátoky, svlékli se, skočili do vody a mohutnými tempy plavali k Davidovi.

David měl nakonec velké štěstí. Při dopadu na hladinu ztratil vědomí, ale neměl žádné zranění a Markus s Tomem ho brzy vytáhli nad hladinu. Hned druhý den ho propustili z nemocnice. Pocit hanby však měl nesmírný.

Po této příhodě se náš vztah k Markusovi změnil. Už pro nás nebyl jen samolibý frajer a rváč. Imponovalo nám, že jako jediný z přítomných dokázal jednat. Přestože pronásledováním Davida vlastně celé neštěstí vyprovokoval. Také ho kvůli tomu ve škole dost popotahovali. Nakonec spolu s oceněním za záchranu života dostal i přísný zákaz vstupovat na most. Přes to všechno byl náš vztah k Markusovi zvláštní směsí strachu, zloby a obdivu.

Samozvaným strážcem viaduktu však Markus zůstal. Jeho parta se rozrůstala a on mohl pochytat všechny kluky ještě předtím, nežli přelezli mříž. To naší motivaci překonat viadukt ještě zvýšilo. Věděli jsme, že kdo se dostane přes mříž na lávku, je před Markusovci v bezpečí. Viadukt se zkrátka stal středobodem našeho chlapeckého života. Jak měli v té době jiní kluci spoustu plánů, že se stanou kosmonauty, dobrodruhy či sportovci, my jsme měli jediné dva cíle.

Překonat Markusovce.

Překonat viadukt.

Když jsem se já pokoušel o překonání viaduktu na kole, zkusil jsem jinou taktiku, nežli David. Přesvědčil jsem asi šest kamarádů, aby dělali volavky. Jednoho dne se všichni naráz přiřítili k viaduktu. Samozřejmě že Markusovci okamžitě zakročili. Avšak nebyli zvyklí na tolik lidí najednou, takže se všichni, včetně Markuse, museli zapojit. To byla naše příležitost. Markusovci byli plně zaměstnaní a v nastálém zmatku nesledovali okolí. Když jsem se vyřítil zpoza úkrytu za rohem, nikdo z Markusovců si mě nevšiml. V okamžiku, kdy jsem dojel k mříži, přesně podle plánu, ke mně přiskočil Daniel a pomohl mi přenést kolo přes mříž. To bylo nutné, protože samotnému by mi to trvalo o mnoho déle. Pak jsem uslyšel, jak Markus zařval. Dalších pár vteřin trvalo, než se Markusovci vytrhli z držení mých kamarádů. A ještě dalších pár, než přeběhli k mostu. To stačilo. Když doběhli Markusovci k mříži, šlapal jsem ostošest po lávce. Victory!

Za ta léta, co jsme zkoušeli svoji odvahu, se kolem viaduktu vytvořily zkušenosti, triky, ba i celé teorie, jak jej nejbezpečněji přejít, kde jsou nebezpečná místa a na co si dát pozor. Spousta míst měla svá jména, byť někdy trochu přehnaná. Nudle, Žumpa, Malý travers, Velký travers...K většině se vázaly různé zkazky a legendy, někdy pravdivé, jindy vymyšlené. Ale nejvíce nahnáno jsem měl, když jsem se blížil k místu nazvanému Davidova smrt. Ano, tam.

Nespouštěj oči z mostovky. Důležitých je prvních pět metrů před tebou, nerozptyluj se ničím vzdálenějším. Přejížděj prkna v místě, kde je podpírá traverza – tam pod tebou neprasknou. Jsi-li před dírou, soustřeď se na objížďku, nikoliv na díru. Neriskuj zbytečně a raději přenes kolo na protější stranu kolejí. Nedívej se pod most. Opravdu se nedívej pod most.

Samozřejmě, že jsem se podíval. Jako asi každý. Nekonečný prostor a pod nim hladina moře zčeřená vlnkami. Ne, to nejsou vlnky. Je to pořádný příboj, co se hlučně tříští o kamenné pilíře. Jen je tak daleko od tebe. Je tak hluboko pod tebou. Vždyť ti všichni říkali, ať se nedíváš pod most. Tak se nediv.

Zastavuji. Zavírám oči, hluboce dýchám a počítám do deseti. Je to lepší. Už mi zbývá jen třetina. Sem se dostalo jen málo lidí, takže o tomto úseku mám jen kusé údaje. Poslední velká díra. Esíčko. Přidrž se zábradlí. Odrazit. Už jen čtyřicet metrů. Poslední rovinka. Halelujá!!

Na protějším konci na mne již čekali moji nejlepší kamarádi Karel s Filipem. Hlídali most, kdyby se Markusovci pokoušeli záškodničit na tomto konci. Ale Markus sem nešel. Zůstal stát na kirhinakské straně a jen se díval. Dlouze se díval.

A ani nikdy poté už u viaduktu nehlídkoval. Pocit, že někdo zopakoval jeho čin, mu zřejmě bránil nadále strážit nedotknutelnost mostu. Jistě, toho roku mu bylo 18 a měl spoustu starostí s maturitou a přijímačkami na vysokou školu. Nějaký viadukt musel jít stranou. Pravý důvod nikdy nepřiznal. Asi mu v tom bránila jeho přirozená hrdost. Pravdou však je, že už nebyl tak agresivní, jak dřív. Karel, Filip i já jsme s ním po pár letech začli kamarádit a na ty dávné rvačky jsme už jen vzpomínali jako na hříchy mládí.

Tradice přecházení viaduktu se rychle obnovila. Každý chtěl ukázat svoji odvahu. Během následujících čtyřech let se našlo asi deset dalších lidí, kteří přejeli viadukt na kole. Mezi nimi i David. Mnozí ho od toho zrazovali, ale on vždycky odpovídal, že prostě musí. Později vyprávěl, že nikdy v životě necítil takový strach, jako když jel přes viadukt podruhé. Avšak nikdy toho nelitoval.

Z těch deseti byla i jedna dívka, Kristina. Toť se ví, že si tím získala nevšední zájem od nás všech dospívajících chlapců. Kristina byla dívka od rány, radši si hrála s kluky nežli s děvčaty a měla více kuráže než leckterý z nás. Také jsem do ni byl jednu dobu zamilovaný a pokoušel se ji sbalit. Bohužel neúspěšně – nakonec si vzala Lukáše, takového nijakého kluka, kterému jsme přezdívali Šmoula. Ale byla s ním spokojená a možná Lukáš svým flegmatickým a domáckým založením dobře vyrovnával její občas prudkou povahu.

V roce 1984 se propadla jedna část mostu tak, že přejet na kole se stalo naprosto nemožným. Sám Markus přiznával, že by se v této době na viadukt s kolem neodvážil. Pěšky to stále šlo, i když to nebylo nijak snadné. Na nás dvanáct „kolařů“ se vzpomínalo jako na hrdiny, ale i vzpomínky časem zapadly do neznáma.

Dnes od těch událostí uplynulo přes 30 let. Markus i David se po studiích odstěhovali pryč a divoká Kristina dospěla ve starostlivou matku. Já jsem v Kirhinake zůstal a oženil se (pro zvědavé čtenáře: ano, moje žena má v sobě cosi z Kristiny). Ti, kteří kdysi zkoušeli odvahu přes hrozby svých rodičů, dnes s obavami sledují své vlastní děti, jak se potají baví o viaduktu. Moje dcera (13 let) a syn (10 let) zatím viadukt nepřešli. Nebo aspoň si to myslím. I když si nedělám iluze, že se o to jednou nepokusí. Přiznávám to, máme o ně s ženou trochu strach. Svoje děti k ničemu neponoukáme, ale ani jsme jim to nikdy explicitně nezakázali. Dobře totiž víme, co pro nás jako děti viadukt znamenal.

Kirhinakská radnice se nespočtukrát pokusila mříž zesílit, oplotit, obehnat ostnatým drátem...ale vždy jen nakrátko. Pokaždé se našel někdo, kdo pod rouškou noci proštípal dráty či odříznul mříže akuflexou. Touha dostát tradici, dokázat svoji odvahu, je prostě nezničitelná. Protože vychází z vnitřního přesvědčení, že svět není mateřská školka, kde jsou všechny ostré rohy obložené měkkým plastem. Kde všechny plochy jsou hygienicky čisté a dezinfikované. A kde starostlivá paní vychovatelka hlídá každý tvůj krok, aby se ti propánakrále něco nestalo.

Jak se poslední dobou politické klima obrací více k podpoře železniční dopravy, občas v novinách probleskne článek o možném obnovení oné zrušené tratě. Zatím ale všechny podobné plány ztroskotaly na nedostatku peněz. Viadukt je opravdu v těžce havarijním stavu a pro obnovení provozu by bylo třeba prakticky postavit nový. A to ne ledajaký, protože ať je náš starý viadukt jakkoli zchátralý, byl před lety prohlášen za technickou památku. A proto se viadukt stále pne nad zálivem a dál láká místní dobrodruhy.

Ty, kteří najdou odvahu ho přejít.

Barrandoff, léto 2009

© 1999–2017 Robert-Antonio, robert@antonio.cz   Written in VI
Optimalizováno pro jakýkoliv prohlížeč zobrazující dle standardů XHTML 1.1 a CSS2, např. Mozilla, Firefox, Opera a Links.