Literatura

Jazyk

Epická železniční balada na motivy stejnojmenné básně od Františka Serafinského Procházky

Vlak duní pralesem, jenž labské břehy vroubí,
veze pár nadšenců a jinak samé trouby.
Teď minul přejezd na zastávce Rostoklaty
a nad Labem jak pochodeň plá západ zlatý.
Průvodčí ve svém kupé (v zbědovaném stavu)
již ani nevychází, jen si láme hlavu,
co póvl pochybný mu ve vagóně ztropí.
Jak želva obrovská se peršink do tmy topí,
jest všechen zprohýbán a vprostřed díra zeje.
Toť je koncepce ředitele Tiuseje.
Slyš, pražce praskají a sténají a úpí
V takovém stavu z toho vzejdou mrtvol kupy
Stojvůdce v mašině, ret vztekem rozhryzaný,
laje na vládní program socdemácké strany:
– Jaká to strana, kterou podpořil jsem hlasem,
ji jako chudý ajznboňák ctil jsem s žasem?
Přece však mocnou svoji ministerskou paží
pražádný neshodila z křesla zadek vraží.
Jen zlo nám přinášejí generální bozi.
Na lokálky nám odstavují staré vozy
a ty, co ještě jezdí, hle jak vypadají!
Šrouby a nýty z nich brzy vypadají.
Šest miliard, kterými vláda schodek kreje,
stejně přejde do kapsy zbůjce Tiuseje!

* * *

Lán vzkypěl klasnatý, rok v míru kráčel s rokem,
silnicí kolínskou popojíždějí krokem
aut husté kolony, však to vzhled dosti všední...
Leč na trať souběžící kolínskou pohlédni!
Sta vozův osobních tu tvoří dlouhé vlaky,
každý k prasknutí přecpaný ajznboňáky,
též drážních nadšenců jest zástupa mohutná.
(Troubové nejsou zde, neb těm je všecko putna)
Již není pochyby, dav neomylně spěje
k luxusní vile ředitele Tiuseje.
Tu náhle zdaleka ký stín to padl tmavý,
neznámý výhybkář se v čelo davu staví,
jazykem od výhybky, junák, ozbrojený
(zbroušený od stálého vlaků pojíždění)
krátký on proces učinil se vstupní branou,
úlomky kovu prudce odlétaly stranou.
Toť povel k útoky pro pomstychtivé davy,
jež vilu zaplavivše, v mžiku vtrhly dravy
k samému Tiuseji. Bledý jako stěna,
on, druhdy zločinec, teď bojí se a sténá.
Soud polní výhybkář v ustavil v brzké chvíli.
Jak šelma divoká, když v teplé krvi šílí
řval dav, div ne chomáčky u úst bílé pěny.
Tiusej hned jak spatřil jazyk od výměny,
ztichl a výhybkářem svázati se nechal,
na rozsudek svůj on bez reptání čekal.
Promluvil výhybkář:
– Zde stojí mezi námi
zločinec Tiusej. Tvé hříchy jsou ti známy.
Reformu slibovals a nic jsi neučinil.
Své druhy podřízené z vlastních chyb jsi vinil.
Peníze cpal jsi do projektů nesmyslných
či do své vily, toť po šest měsíců plných.
Soukromé lokálky jsi hanebně potopil –
Tu v nouzi nejvyšší se raubíř k slovu vzchopil.
– Blázni vy zatvrzelí, o co se snažíte?
Myslíte, že popravou něco vyřešíte?
Nevíte, co se v této branži peněz točí,
kolik korytářů
– Teď vylupte mu oči!
pro břicho vlastní dráhy okrádati bude.
Takové čachrace se dějí skoro všude.
Vůz policejní vidím přijížděti prudce,
již k vile zahýbá
– Teď utněte mu ruce!
Ouvej, tak přiznávám, že kecal jsem před chvílí,
že kordón policejní k mojí vile pílí.
Stejně však revoluce vaše skončí v base,
dráhy dál odlehčovat budou státní kase.
Slepý a bezruký, jak škoditi vám mohu?
(Ne, že mi uřežete ještě moji nohu!)
S tím vaším vedením vám železnice zajde
v okamžení
– Teď jazyk do srdce mu vklajte!
Pokojem projel záblesk hlazeného kovu,
jazyk od výhybky v hruď vklouzl hříšníkovu.

* * *

Poprava dokonána, lid však chudý dosti
jak sobě z vily bráti všeho do sytosti,
však ... co ve stínu se skrývá?
Toť cena poslední, však nejvyšší. Však živá.
Schovaná za skříní, tvář zděšením si kreje.
– Kdo jsi, ó vílo plačící?
– Dceř Tiuseje.
Zvuk lýry výhybkář v tom divném hlase slyšel,
krásnější nežli hukot mašinek mu přišel
a v duši dráhaře dva zjevy jasně vzplály:
zjev vlakův českých všech a dívky, který pálí.
(Leč stále více zřel, že na zjev první kálí)
Peršink jest rajcovní, leč víc než dívka tato?
Mdlý žlutý pruh on má, však Květa žhavé zlato
v drdólu vlasů svých a v očích modré nebe,
jasnější než lak peršinčí, když vedle sebe
v duchu je srovnával a náhle jasně cítil,
jak z srdce do mozku se hrozný boj mu řítil.
– Ó nech mne žíti, čím jsem z činů otce vinna?
Teď když ti vítězství tak dopadlo do klína,
měj s dívkou ubohou jen trochu slitování!
– Jsi volná
– Ne, já nejsem!
– Rci, co brání?
– Tvůj jazyk, mládenče. Ty držíš nástroj vraží.
Zahoď ho. V odpověď já přísahou se váži.
Tvým věrným druhem budu v nové tvé pozici.
– Staň se! Ven jazyk vyhazuji na ulici.
Teď přísahej
– Já přísahám
– Ó díky!
Společně provedeme reformu od píky.
Slávu zpět dobudou si ocelové stezky,
do vlaků navrátíš se zas, ó lide český!
V tom Květa hnula prstem, knoflík stiskla trochu,
zadními dveřmi vběhlo hejno ostrých hochů.
Výhybkář neozbrojen pramalou měl šanci,
Květina ochranka jej zmlátila na drancy.
Květa pak s kumpány v tichosti zmizla zadem,
zbylý dav mstitelů tu nechala stát ladem.
Díky svým známostem potíže nemá žádné,
za čtyři týdny nad železnicemi vládne.

* * *

Čas minul nedlouhý, leč jaká všade změna!
Síť českých železnic pod zrádnou Květou sténá.
Svou vládou ona kvapně celý systém boří,
dopravu zajišťují gumokolní oři.
Na dráze lokální, jež nemá provoz hustý
(nic nás nepřejede, neb koleje jsou pusty)
nulový grafikon tu ustanoví záhy
chudé, pod Květou úpějící České dráhy,
my zvolna překračujem' pozemky její,
nohama stírajíce rosu z kolejí – – –

Praha – Lužná u Rakovníka, jaro 1999

© 1999–2017 Robert-Antonio, robert@antonio.cz   Written in VI
Optimalizováno pro jakýkoliv prohlížeč zobrazující dle standardů XHTML 1.1 a CSS2, např. Mozilla, Firefox, Opera a Links.